Terapeutka jógy a psychologická a komunikační konzultantka v terapii Vojtovou metodou

6 zásad komunikace s pacienty - část II.

06.02.2016 17:15

Naučili jste se ústřední myšlenky předchozího článku tak trochu nazpaměť, jako nudnou i zajímavou teorii, a máte pocit, že Vám ta zajímavá část dala dostatečné množství inspirace a návodu, jak změnit způsob komunikace s pacienty a jejich rodinami a přispět tak k příjemnějšímu průběhu terapie?
Pak mám pro Vás nečekanou zprávu - tak jednoduché to zas nebude. Nemáte totiž co do činění s věcí, u které vám pro nalezení fungujících fyzikálních zákonů stačí vyloučit ty falešné, které Vám podsunuje diplomy zmasírované vědomí. Máte co do činění s člověkem.

Proto, jestli si teď i před příchodem do práce říkáte ráno v rozespalosti "A sakra!", zavřete oči a zkuste to ještě jednou.

1) Klidná matka, klidné dítě. Vystresovaná matka, vystresované dítě. Negativně naladěný terapeut, bouře na obzoru. Pro vás je Vaše praxe možná rutinou, známou půdou a jistým režimem. Pokud Vám toto přesvědčení stačí k ukonejšení svědomí, když jdete do práce v náladě pod mrakem, mám pro Vás další špatnou zprávu - nejste obuvník, továrník ani kuchař. Jste součástí terapeutického týmu pracujícího s člověkem (a celou jeho rodinou) , který je dnes a denně stavěn do situace, v níž na něj nemoc klade nároky, jejichž tíži si nebudete umět představit, ani až sníte "Čiháka", budete si podkládat hlavu svým červeným diplomem a ráno vítat štamprlí Keppry. Je na Vás, jak s touto informací naložíte. Důrazně Vám doporučuji každý den před nástupem do práce najít důvod, proč ji konat s radostí. Pokud se Vám to dlouhodobě nebude dařit, buď jste si Vy spletli profesi, nebo Váš klient dveře.

2) Podařilo se Vám onu radost najít? Velmi dobře. Teď jen zajistit, aby se nezhroutila jak domeček z karet. Cesta k tomu je jednoduchá - nepodmiňujte radost úspěchem plánu, který hřeje Vaše ego. Jinak řečeno, dospěje - li Vaše práce na klientovi do bodu, kdy jste včetně Vojty, Lewita, Koláře, Poulova skalpelu a babky kořenářky vyzkoušeli už opravdu všechno dostupné a známé a pořád to nefunguje tak, jak tušíte, že by mělo, budete muset (výrazněji než jindy) zapojit vlastní instinkt - k této volbě je zpravidla dobře nevázat přílišná očekávání. Jsou dvě možnosti vyústění takového řešení - 1. Váš plán zabere a pacient se zlepší. 2. Nezmění se vůbec nic.

Pakliže dojde k momentu 2., neztrácejte optimismus. Váš "pokus" možná nepomohl, ale dobrá zpráva je, že pacient zde stále zůstává. (Možnost jeho sublimace v dobré víře ve Vaše schopnosti nebudu uvažovat).

3) Ať se děje co se děje, mějte na paměti, že pracujete s Člověkem, který má Jméno, Zvyky, Schopnosti, Hranice, Předpoklady. Je roztomilým dojmem medicíny, že budete-li říkat "pacientka s autismem", šance na její úspěšnou terapii budou vyšší, než kdybyste řekli "Anička, která nemluví a nenavazuje kontakt". Mám pro Vás další sladké tajemství - stojíte-li en face pacientovi, je Vám to úplně k ničemu. Takže se znovu nadechněte, podívejte se na to dítě, které Vám teď málem prokoplo okno, opřete se o svou praktickou znalost věci, tu teoretickou schovejte, až bude úplně nejhůř a vy zapomenete vlastní jméno, a zmapujte skutečnost takovou, jaká opravdu je

4) A jdeme mapovat. Dnes jsme sice měli v plánu zvojtit dítě tak, že zapomene, co je spazmus, ale jeho přidružené problémy zmařily náš plán - dítě má autismus. A má zrovna autistickou krizi, a tak nejenže reaguje, jako by v životě tu první pozici nevydrželo, ale bojkotuje všechno kolem sebe silně devastačním způsobem. Je proto na čase konečně přestat být v terapii tím nadřazeným - pokud jste do této chvíle nepochopili, že v ní žádná hierarchie neexistuje, dnes máte jedinečnou a absolutní příležitost. Čtvrtá zásada zní tedy jasně - naučte se respektovat svého klienta co sobě rovného. Není-li více než markantně ve své kůži, staňte se vy tím, kdo je veden.

Příklad z praxe:

Jsem certifikovanou terapeutkou jogy. Pracuji s dětmi s hybným, kombinovaným i genetickým postižením různého stupně, výjimkou nejsou těžké formy autismu. Přestože má joga mnoho modifikací, drží se i ona terapie, kterou jsem studovala, nadále studuji a provádím, velmi striktních zásad a stojí na jasně definovaných pilířích. Ačkoli po většinu času vypadá jako hra iniciována dítětem, což opravdu je, zároveň je terapeutem pečlivě a zodpovědně koncipována. Odchýlí-li se od daných zásad, role terapeuta zaniká spolu s významem veškeré činnosti.

Velice nedávno jsem na první terapii přijala děvčátko s velmi komplikovanou genetickou vadou. Projevy, charakteristické pro "těžkou mentální retardaci", protkané autistickými črty, byly v důsledku genetické příčiny natolik výrazné, že tu víc než jindy byl jakýkoli precedens či diagnoza báječně k ničemu. Ba co víc, tomuto dítěti poprvé za dobu, kterou jogou pracuji (a dokonce i poprvé za dobu více než čtyřicetileté praxe mé lektorky), nebylo možné koncipovat žádný terapeutický plán ani jogou, dokud ...
...dokud se joga nestala předstupněm terapie, tedy diagnostikou odrazu genetické vady na tom, jak děvčátko vnímá a reaguje.
 A v ten moment jsem se nechala já vést dítětem. Kutálela jsem se po koberci, tahala za vlasy, chutnala rukáv a soustředěně zkoumala odraz slunečních paprsků na stropě. Tento a některé další přístupy v komunikaci s děvčátkem mi pomohly pochopit, jakým způsobem vnímá mou intervenci. Výsledkem našeho téměř hodinového snažení bylo, že mi dovolila navázat s ní kontakt. Jestliže by tento signál nevyšel od ní, neměla by naše činnost vůbec žádný význam.

5) Heurééka! Zmapovali jsme, přistoupili jsme, dítě nás vzalo na vědomí a rozhodlo se nás akceptovat. V průběhu terapie jsme zjistili, který koncept mu vyhovuje, a naše znalosti a zkušenosti nám naznačily, jaká by byla jeho optimální frekvence. A už se znovu řítíme do obrovského problému zvaného Síla slova odborníka VS rodič a jeho pocit zodpovědnosti. Abychom mu zamezili, mapujme ještě jednou. Je hezké, že jsme dospěli k závěru nutnosti cvičit čtyřikrát a stimulovat hodinu denně, ale rodič, který před námi stojí a jemuž bude nástroj této terapie vložen do rukou, má dvě další děti, jenom jedny nervy (navíc na pochodu) a den čtyřiadvacet hodin. Uchopme ten zázračný produkt svých synapsí ještě jednou a přizpůsobme, spolu s rodičem, terapeutický plán nejen potřebám dítěte, ale i možnostem celé rodiny. Takto zpracované fungují (pro mnoho "tabulkových" odborníků překvapivě) nejlépe.

6) Oba tyto články se pekly mnoho let. Svou troškou přispěly mnohé rodiny, s nimiž se setkávám, hodiny diskuzí a tisíce slov s rodiči, kteří by od hodiny mohli dělat pediatra, neurologa, speciálního pedagoga, fyzioterapeuta, ergoterapeuta i psychologa. Rodič je tím nejcennějším průvodcem na cestě k našim malým klientům, kterého máme k dispozici. Proto, abychom necvičili pro cvičení, jej musíme nechat mluvit. A jeho slovům přikládat význam stejně zásadní, s jakým se nám vtisknou do paměti odborné přednášky.

Že prý Vojta slyšel blechy kašlat a viděl trávu růst. Jenže takových se stejným diplomem jako on bylo mnoho před i po něm. Domnívám se, jsem o tom dokonce přesvědčená, že jedním (nikoli jediným) veřejným tajemstvím jeho úspěchu byly zas a znovu respekt ...k tomu, co slyším ...víra .. v to, co vidím a co je mi předkládáno jako fakt ... a všeobjímající láska, ať už je mým učitelem dítě, rodič či jiná forma bytí.

Protože pomoci nemůžeš, dokud nežiješ.