Terapeutka jógy a psychologická a komunikační konzultantka v terapii Vojtovou metodou

6 zásad komunikace s pacienty

19.01.2016 18:32

1) Člověk, který potřebuje vaši pomoc, si je jasně vědom toho, že je s ním něco v nepořádku. Neztrácejte čas zbytečným vysvětlováním, která noha je horší, jak moc je páteř vybočená, že je ten halux nutné akutně řešit, prsty že nemají úchopovou schopnost a křeče že jsou výrazné. Možná vás to překvapí, ale on si toho všiml.

2) Přestože pár individuií, kteří si libují v novém přírůstku do svého diagnostického slovníku, po světě běhá, chodí, případně kulhá (a jedním z nich jsem já), většině vašich klientů by v zájmu zachování psychické rovnováhy mělo být jedno, kolik názvů pro jeho momentální situaci vymyslíte. Zmíníte-li během její návštěvy desetkrát valgozitu, hypotonii či nedejbože tremor, poskytnete tím už tak dost vystresované matce pádný důvod k tomu, aby po příchodu domů zasedla k internetu a nechala na diskuzích s podobně tápajícími rodiči narůst onen termín do bizarních rozměrů.

3) Jako terapeut jste to vy, komu má sloužit precedens. Vaše kvalifikace vám má napovědět, jak mu rozumět a jak na jeho základě postupovat. Navštíví-li vás klient s vyluxovanou kyčlí, máte ho nejspíš indikovat k operaci, ne cpát do oblečku nebo nervovat rodiče obsáhlými příklady jiných pacientů s tímtéž problémem, kteří nikdy nebyli schopni chodit. Jejich vlastní situace jim poskytuje dostatečnou koňskou dávku stresu. Nepotřebují další.

4) Znám mnoho matek dětí s lehčím či závažnějším zdravotním problémem. A zákonitě, čím zásadnější chronicitou se onen problém vyznačuje, tedy mají-li co do činění s diagnozou, která nejspíš ze zprávy jejich dětí nikdy nezmizí, tím častěji matky hledají tu zázračnou pilulku. A čím déle ji nenachází, tím větší je riziko, že svou bolest přetaví ve zlobu. Nedělají to s úmyslem vám ublížit, hledají ale pod nohama tu pevnou půdu, kterou jim medicínský verdikt vzal.

Proto minuty, které jsou vyhrazeny vyšetření či terapii, zasvěťte snaze pomoci klientovi, aby pochopil svou nemoc z té důležitější stránky. Důležité pro něj není vědět, jak se nemoc jmenuje, čím se vyznačuje a kam se může rozvinout. Důležité je vědět, co pro ni může dělat, jak ji lze změnit k lepšímu a co musí udělat naprosto nezbytně. Tedy, přijde-li vám do ordinace maminka s několikatýdenním kojencem, u něhož je velké riziko rozvoje těžké hybné poruchy, vložte svou energii do vysvětlení, jak mu v tuto chvíli pomůže fyzioterapie a co se (neurologicky zákonitě) stane, pokud k ní včas nedojde.

ALE ....

5) Že jste certifikovaní, že znáte prostředí seminářů, jste v praxi dlouho a máte krásné vzpomínky na ty, kteří stojí za rozvojem naší kvalitní fyzioterapie? Nikdo to nezpochybňuje a je to určitě hezké, ale ještě vás to neopravňuje mluvit ostře. Ne tehdy, když máte co do činění s klientem, který dosud k prostředí, v němž pracujete, ani nepřičuchnul.

Jsem vděčným dítětem Vojtovy metody. Znám jeho kolegy i tu nejlepší praxi, a protože jsem na ní vyrostla, stala se součástí mého života a nikdy jsem nepochybovala o jejím přínosu. Ale já jsem byla dítětem, které dokázalo vyjádřit, když se mu něco nelíbilo. A protože jsem informaci vyslala, byla mi vysvětlena. Zato matka s nemluvnětem tuto možnost nemá. Vidí jen to, že její dítě při cvičení pláče. Můžete tisíckrát dobře cvičit a mít ze své práce radost, ale z vaší ordinace přijde domů matka, která se zmítá mezi póly pomoci dítěti a dojmem, že zažívá trauma.

Pomozte jí z toho dilematu najít cestu ven. Poskytněte jí veškeré informace, které potřebuje, aby k terapii zaujímala postoj stejně pozitivní jako vy. Nepředstavujte ji jen princip metody, přibližte jí prostředí, ve kterém vznikala, člověka, který za ní stojí. Spoléhat na to, že když to víte vy, je to dostačující, nemůžete. Vlastně na to ani nemáte právo, protože je to i matka, kdo musí být terapeutem. A pro úspěch terapie je nezbytné být si vědom toho, jak funguje a proč je vedena právě tímto a oním směrem.

6) Rozměrem není diagnoza, nýbrž klient. Nemáte co do činění s epileptikem, kvadruspastikem ani autistou. Nikdy. Je to vytoužená dcerka, milovaný syn a opečovávaný sourozenec. To, že využívá svou motoriku a komunikaci o něco či diametrálně odlišným způsobem než drtivá většina ostatních, na tom nic nemění. Ještě jednou - chcete-li jej jmenovat, potřebujete-li o něm vědět, co dokáže,  ptejte se matky, nikoli lékařských zpráv. Bez výjimky.

A ať jde praxe příkladem ...

Měla jsem na terapii dvě děti, dvojčátka.
Krásně spolupracovala a s jedním z nich jsme si nádherně popovídali. Zjistila jsem spoustu věcí. Chlapeček mi říkal, co cítí, co ho bolí, co si myslí. Vedli jsme konverzaci, která byla mnohem více dospělá než konverzace s dítětem.

Další den jsem náhodou narazila na něco z jeho lékařské dokumentace, kde se píše, že má těžkou mentální retardaci.

V tu chvíli mi blesklo hlavou to, čím Vojta tolikrát začínal vyšetření. Slova "NIC MI NEŘÍKEJ!" pro mne nabyla ještě dalšího významu. To není jen ten, že on se na dítě podíval a oznámil: "Tomuto dítěti jsou dva měsíce, osm týdnů a tři vteřiny - to je i ten mnohem zásadnější význam.

Ten, že je to pokaždé člověk, dítě, a až potom člověk s nějakým omezením. A chci-li toto omezení mermomocí definovat, pak jsem vůči tomu, s kým pracuji, povinna nedovolit, aby ono omezení udávalo limity v komunikaci s tím člověkem a v tom, jak jej vnímám.

Vždy je to on, kdo ví, jaký je.
Nikdy to nebudu já.