Terapeutka jógy a psychologická a komunikační konzultantka v terapii Vojtovou metodou

Schéma podnětů a reakcí v komunikaci s (dětskými) pacienty - část III.

10.05.2016 22:25

Přede dvěma měsíci jsem spolupřednášela vedle profesora Jana Poula, odborníka na chirurgickou léčbu dětských spastiků, brněnským studentům fyzioterapie na téma mezioborové komunikace v komplexní léčbě dětské mozkové obrny.

Před necelými dvěma týdny jsem na podobné téma mluvila k odborníkům na rehabilitačním oddělení Mudr. Zdeňka Šose v Domažlicích.

A rodičům svých malých svěřenců to opakuji dnes a denně. Neuškodí, když si tu ostrou špetku komunikačního schématu přisypeme i sem.

Když mou rehabilitaci svého času vedla Marcela Klemová, začínala jedno z úvodních zaučení mého otce do terapie následujícími slovy: "Tvoje dítě není řízek, není to jen kus masa. Máš chytrou dceru, takže ti sama řekne, kde co už nemůže vydržet a co jí pomáhá. Nepřehlížej tuto výhodu."
Po deseti letech jako totéž dítě a dnes už i jako terapeut pomáhající od obdobných problémů jsem přesvědčená, že tato rada musí bezpodmínečně obejmout jakoukoli situaci.

Jak může ???

Když květině schází voda, uschne.
Když zvíře cítí hrozbu, brání se útokem.
Když vám někdo šlápne na nohu, cuknete sebou.
Všechny organismy mají své reakce. Mají na ně plné právo a nesou za ně svou plnou zodpovědnost.

Jestliže mi dítě při terapii pláče a já vím, že mu nepůsobím bolest, která by tuto reakci vysvětlovala, co obykle dělám ???

Kdybych napsala, že odpověď "Hledám příčinu a pracuji na jejím odstranění" platí celoplošně, lhala bych si do kapsy.

Jen si vzpomeňme, co nám jako dětem říkávali a co nám nejednou vyklouzne z úst.

1) "Ale no tak, nemusíš tolik křičet. Vždyť už jsi na to zvyklý."

2) "Už nemáš důvod plakat, už jsem ubral/a."

3) "Nezkoušej tady na mě tohle divadlo, cvičit se prostě půjde."

4) "Podívej, támhle Zuzanka cvičí a vůbec přitom nepláče."

5) Jestli budeš takhle vyvádět a nespolupracovat, budou tě bolet nožičky."

A teď si to přečtěme ještě jednou a představme si, jak bychom se cítili, kdyby to někdo říkal nám.
Nevíte? Tak já si bez problémů vzpomenu.

1) Cvičila jsem Vojtu od čtyř do devatenácti let. Byla jsem cepovaná, zvyklá a uvědomělá. Věděla jsem, že když se mi cvičit nechce prostě z trucu, mám smůlu, prostě se cvičit bude. Zároveň jsem dostatečně dobře chápala, proč je někdy vojtovka nepříjemná, a s pochopením jsem ji přijímala. Ale věděla jsem velmi dobře, kde jsou mé hranice a jaké jsou mé potřeby - stačilo, aby terapeut necvičil s absolutním nasazením a soustředěním se na mne, aby se na mne rodič zlobil, aby považovali terapii za zbytečnou, aby do ní vkládali vztek nebo únavu, za které jsem nenesla zodpovědnost - a zaplavovaly mne vlny smutku, hysterie, apatie a bezmoci. Jen pro tu vojnu z dětství, kdy se doma emoce moc nenosily a já plakala maximálně do polštáře, jsem na cvičicím stole zůstala zticha VŽDY !!!

2) Obraťme se zpátky k bodu 1. Co vy - jako terapeut - víte o tom, jak se dítě cítí? Obuli jste si jeho boty? Zeptali jste se ho?
Reagujete-li tímto způsobem, dáváte tím vlastně najevo, že nedůvěřujete způsobu, jak se dítě projevuje, a projektujete si do přečtení jeho reakcí své vlastní představy.
Italský fyzioterapeut Giancarlo Russo, svého času pracovník Centro Vojta v Římě, často cituje tato slova: "Mezi podnětem a reakcí je prostor. A tím prostorem jsme my - naše ego, schopnosti a emoce. V tomto prostoru se projevujeme, a je to naše maximum.
Řečeno stručně - ignorujete-li výplň tohoto prostoru (tedy důvod, proč dítě reaguje, jak reaguje), ignorujete dítě a jeho duši. A pakliže se toto stane,můžete si diplomem vycpat boty a jít si koupit lopatu.

3) Na terapie mi přichází nejrůznější děti. Nechodící, nemluvící, hyperaktivní, nebo ty, které z psychologických důvodů nevyužívají své maximum. Nechodí, i když by mohly. Nemluví, i když to v kritických situacích umí. Neposedí v klidu, přesto jsou podmínky, za nichž to dokážou. Tyto děti reagují vždy různě, nikdy stejně. Vždy pro ně, tak jako pro mne, bude v každé terapii něco nového. Ať už to bude pocit klidu, bolesti, třesu, vaše neostříhané nehty, včerejší ztráta zvířátka, pohádka, kterou kvůli cvičení neuvidí. Plánem cvičení či jeho změnou, aniž byste se dítěte zeptali nebo jej do něj zasvětili, vstupujete do jeho osobní zony. Nemá o nic menší právo než vy, aby na takovou změnou reagovalo po svém. Právo na reakci je neodpiratelné a naší povinností je povahu reakce plně chápat, ať už bude výsledek jakýkoli. Nechápu-li tuto reakci, jsem vůbec hoden jinou provokovat?

4) A Honzík je snad Zuzanka?

5) Před začátkem každé terapie je nezbytně nutné dítěti vysvětlit, co s ním budete dělat, a proč to budete dělat. Profesor Vojta tvrdil, že "...dítě od matky léčbu intuitivně přijímá." - což se překládá následovně: Dalo jí k ní souhlas.
Je to naprosto logické. Když se vám něco líbilo, chcete to znovu. Když vám někdo pomůže od bolesti, věříte mu. A samozřejmě, že si dítě, které vám dalo svůj souhlas, všimne toho, že mu terapie pomáhá. Samozřejmě, že to ví. (Pokud se v tuto chvíli pochybovačně nadechujete, že to ví pouze dítě to a takové, omyl, říkám já. Nikdy nezapomenu na tu velmi náročnou terapii, po které se dítě, o němž věhlasní neurologové tvrdí, že trpí těžkou mozečkovou DMO, nebude nikdy chodit a pořádně ani myslet, dítě, které má nálepku mentální retardace......, doplazilo k fyzioterapeutce a láskyplně ji objalo.)
Dítě je za svou reakci zodpovědné natolik, že říkáte-li mu toto, musí ho ta tisíckrát ohraná písnička už vážně nudit.

Není to diagnoza a její důsledek. Je to dítě, jedinec, který vnímá a reaguje způsobem, jemuž my nerozumíme stejně jako svému. To, že nerozumíme,  je jen a pouze naše ztráta.

Totiž ...

Udělali jsme pro to porozumění opravdu vše ....?