Terapeutka jógy a psychologická a komunikační konzultantka v terapii Vojtovou metodou

Věřme dětem. Vyrostou v sebevědomé lidi, ne v pacienty

23.07.2016 20:06

"Chceš, abych ti pomohla, nebo to dokážeš sama?"

Když mi tu otázku jogínka Sonia Sumar položila, bylo mi dvacet a měla bych být schopna jí prostě odpovědět, jenže se mnou se zatřásla celá Kodaň.

ONA SE MĚ ZEPTALA, JAK TO CHCI !!!

...

První věc, kterou jsem provedla, aniž bych někoho žádala o svolení, byla narodit se v osmadvacátém týdnu. Tenhle kaskadérský kousek mi vynesl několik let, během kterých se naopak nikdo na nic nezeptal mě.
Měla jsem dětskou mozkovou obrnu a mé laické i odborné okolí se mnou provádělo to, co považovalo za nejlepší.

Byla jsem velmi vnímavé dítě. Věděla jsem, jak mi pomáhá Vojta, a chtěla jsem cvičit častěji. Denně a rovnou několikrát. Stejně jako Honzík, Markétka, Tomášek a Klárka.
Protože ho veškerá odbornost ujišťovala, že rehabilitace je v mém případě pouze udržovací - a protože je to muž činu a pragmatismu - usoudil můj tatínek dost logicky, že než abych byla cvičena několik hodin jednou z nejlepších terapeutek, která bydlela pár ulic od nás, bude lépe, když svou péči věnuje jiným dětem, které mají mnohem větší šanci na vyléčení než já, zatímco já budu udržována a drilována, abych dosáhla samostatnosti, děj se co děj. (A měl tak sice pajdavé dítě, zato ale dítě nejlepší v rýsování, dítě schopné nepadat, když se to opravdu nehodilo, dítě schopné se o sebe postarat a vylézt oknem, kdyby hořelo).

Když mi bylo třináct, rozhodlo se, že podstoupím experimentální operaci kolen. ...

Po celou tu dobu se nikdo nezeptal, co si o tom myslím JÁ.

Co jsem si myslela?

Chtěla jsem využít nabídku paní rehabky a pustit se do cvičení, byť by to byla obrovská dřina, aby se stav třeba jen o krůček trvale posunul.
Naopak v době operace jsem chtěla trávit zimu raději na bruslích než na operačním sále. Operace jsem se bála a o několik let později mě vleklé obtíže utvrdily v tom, že jsem se nebála zbytečně.

Spolužačky ve škole se parádily.
I já jsem chtěla nosit upnuté kalhoty, vypasované kabátky, čelenky a rozpuštěné vlasy. 
Nosila jsem volné oblečení, ve kterém jsem se sice cítila nejistě, ale zato se mnohem snáze svlékalo na rehabilitaci. "Ten volný kabát ti přece sluší ..."
Vlasy, vždy pevně stažené do ohonu, mi nedělaly motoricky dobře ! " Ale prosím tě, cop si sama nezapleteš, při cvičení ti to všude padá, do písemek brejlíš, tak tě ostříháme na mikádo. To víš, ještě si to komplikuj tím, že budeš za princeznu." O mnoho let později jsem zjistila, že vysoká citlivost lebky způsobuje ty výkyvy emocí i pohybu, které zapříčiní jediný šikmo nebo silně utažený culík, příliš pevně nasazená sponka ...
Mé okolí dělalo to, co pro mne považovalo za nejlepší.
Nikoho nenapadlo, že to vím já.

Moje puberta byla náramně bouřlivá. Začala jsem psát blog o tom, jaké to je, když se puberťačka jako já srovnává s diagnozou DMO. Moje rodina to viděla velmi nerada, ale já jsem psaní blogu milovala, protože  jsem přitom poznávala samu sebe. Zatímco já jsem to vnímala jako cestu nahoru, moje okolí se nechtělo vzdát přesvědčení, že se nějak nezdravě řeším.
Mnoho lidí mi ze srdce přálo skvělou kariéru spisovatelky, překladatelky nebo právničky. A dobře, tak neuroložky za stolem, když tě to tak zajímá.

Díky blogu jsem objevila Evu Augustínovou, u které jsem se čtyři roky úspěšně léčila, takže dnes pracuji tam, kde jsem to tolik let postrádala a milovala - v rehabilitaci. Na konci týdne jsem urvaná, ale šťastná a psychicky odpočatá, protože dělám, co mě naplňuje. A nohy? Ty pod fyzickým zápřahem jen kvetou.

Před rokem jsem večer, jako je ten dnešní, trávila v ordinaci profesora Poula a řešili jsme, co s kolenem, které několikrát za týden spontánně luxovalo.
"Já osobně bych takové koleno moc nezatěžoval, chodil jen, pokud bych musel. A zašel bych na artroskopii, ať vidím, co tam jde opravit."
Pozorně jsem si ho vyslechla a pravila jsem, že mám z artroskopie hrůzu, že potřebuju často chodit pěšky a když zrovna kolena nezlobí, dělá mi psychicky i fyzicky moc dobře běh.
A on se usmál, pochválil, jak mám svůj život pod kontrolou, a dal mi svou vizitku pro případ, že by se koleno přece jen rozzlobilo ještě víc.

Když dnes šťastně přijímám do péče děti, mezi které jsem nedávno patřila, pamatuji na to všechno.

V devadesáti procentech mohu, a tak se dětí ptám, zda chtějí dnes cvičit ve stoje, v sedě, anebo budou celou hodinu ležet. Ve zbytku času pak většinou poslouchají, spolupracují, málokdy pláčou, protože vědí, že jim důvěřuji.

Rodiče mi nejednou smutně referují, že se navzdory intenzivním terapiím děti nevyvíjí tak, jak si slibovali.
To se pak vždy ptám, jestli někdy s dětmi mluvili o tom, jak všechny ty snahy jim ulehčit vnímají ony samy.
Skoro vždy se rodiče ihned ptají, proč je to tak potřeba.

Proč je to tak potřeba?

Až tyto děti vyrostou a budou moci (a jednou pravděpodobně i muset) rozhodnout dle svého uvážení, nechají stěžejní rozhodnutí o svém životě na někom, kdo možná perfektně umí popsat a částečně nejspíš i léčit jejich problémy, ale kdo nemá nejspíš ani tušení, jak se s těmi problémy prakticky denně žije.
Jestliže budu terapii koncipovat s ohledem na pocity a instinkty dítěte, dám mu vše, co potřebuje, aby vyrostlo v samostatného a sebevědomého jedince, který bude vědět, jak má jeho život vypadat, aby mohl být šťastný.
Jestliže dítěti naslouchat nebudu, stvořím "pacienta". Jedince, který ví, jak se jmenuje on i jeho stav, ale tam jeho svoboda a zasvěcenost končí, protože nikdy nebyl vychováván tak, aby se naučil naslouchat svým duševním i tělesným potřebám a až to bude skutečně třeba, vyhledal pomoc odbornější strany a plně se jí svěřil.

Sebevědomý jedinec je šťastný, protože si dostatečně důvěřuje.
Pacient neustále žije v nejistotě, která jeho štěstí kalí, protože důvěřovat si zapomněl. Je to už dlouho, co mu to někdo naposledy umožnil.

Vychovávejme doma i v terapii sebevědomé lidi, ne pacienty.

Pak dáme dětem to skutečně nejlepší.