Terapeutka jógy a psychologická a komunikační konzultantka v terapii Vojtovou metodou

Vážená maminko, vážený tatínku ...

11.12.2016 21:13

... máte nelehkou chvíli. U Vašeho dítěte byl zjištěn závažný problém s pravděpodobně doživotními následky. A když se nadechuji, abych Vám k tomu řekla svoje, počínám si stejně jako zástup mnoha dalších lidí ve Vašem okolí, kteří Vám tvrdí, že ví, jak se cítíte.

Nemohou to vědět. Nikdy to nikdo nebude vědět, protože si nikdy nikdo neobuje Vaše boty.
Přesto je tu jistá a konkrétní naděje - cestu, kterou půjdete, prošlapaly více než tisíce rodin před Vámi. Nikdy nevedla naprosto stejným směrem, vždy ale znamenala tutéž zkoušku - zkoušku VÍRY, DŮVĚRY, STATEČNOSTI, ODHODLÁNÍ, LÁSKY, TRPĚLIVOSTI a POKORY.

Šla jsem tou cestou jako dítě také. A dnes, když stojím na začátku trošku jiné, velmi šťastné, s Vámi budu sdílet několik zjištění, skrze která, snad, budete moci vnímat všechny ty zkoušky s větším klidem. Se srozuměním v sobě.

Možná máte pocit selhání, protože postižení se týká právě Vašeho dítěte. 
Není jediný skutečný důvod v sobě takový pocit živit. V průběhu Vašeho rodičovství přijde mnoho zkoušek, které ukážou, jak si v roli otce nebo matky vedete. Přijdou s dítětem postiženým, právě jako se zdravým. A ano, budou momenty, v nichž bude vzhledem ke stavu Vašeho dítěte na Vaší síle hodně a opravdu záležet, ale tento k nim nepatří.
Stali jste se rodiči - to je Vaše síla. Vše je potud v pořádku.

Byla jsem dítě z velké a neúplné rodiny. Vyrůstat bez maminky pro mne byl větší handicap, než dokážu vypovědět, mnohem zásadnější, než nějaká dětská mozková obrna. Měla jsem obrovské štěstí v neštěstí.
Neměla jsem jinou možnost, než naučit se s tím vším žít. S pocitem prázdnoty - a marnosti, která provázela ten fyzický problém právě tak často, jako je tomu u Vás.

Dnes vidím, že právě to je ten nejzásadnější úkol.
Dnes a pokaždé se Vám v práci přesně to snažím předat.

Vy, kteří ke mně chodíte na terapii, víte, že jsem zásadová a přísná.
Víte ale také, že jsem s Vámi. Vaše slzy jsou následovány mými, Váš smích je můj smích, radost z pokroku sdílíme spolu a já se neustále snažím najít to nejoptimálnější řešení Vašich problémů, které bude fungovat i vedle těch dalších, s nimiž Vám pomoci nedovedu.

Z nároků (a terapie jsou jediným momentem, kdy je mohu klást) na dítě ale nikdy neslevím.
Neudělám to, protože takhle to v životě nechodí a chodit nebude. 

Právě na život je třeba dítě připravit.
Neštěstím není diagnoza. Neštěstím je společnost, která místo dítěte vidí diagnozu.
V pubertě jsem si myslela, že vítěz budu, až porazím obrnu.
V té fyzické rovině se mi to podařilo víc než komukoli jinému, ale ... 
vítězoslavně jsem se cítila, až když jsem 

SEBEVĚDOMĚ

milovala jako dospělá žena 
a
začala dělat práci, o které jsem celý dosavadní život snila. Až v momentě, kdy jsem zářila tím, co dovedu, až když mě nepovznášelo jen to, jakým způsobem jsem se vypořádala s fyzickým postižením ... až tam jsem byla skutečně šťastná.

Ne, neselhali jste.
Ještě jste neudělali chybu.

A když zůstanete rodičem a dovolíte si ve svém dítěti vidět jeho sny, talent, přání, motivace, zájmy a přednosti,

pak neselžete nikdy.

Někde tam, pod nánosem diagnoz a prognoz, na kterých v konečném výsledku vůbec nezáleží ...
někde tam pořád jsou.

Hledejte je srdcem ... najdete je.