Terapeutka jógy a psychologická a komunikační konzultantka v terapii Vojtovou metodou

Bořkův příběh

Bořkův příběh

S Boříkem (nar.2002) jsem začala pracovat na podzim roku 2015. Tou dobou jsem čerstvě absolvovala první stupeň školení u jogínky Sonii Sumar, která praktikuje a vyučuje jógu pro děti se speciálními potřebami - i včetně dětské mozkové obrny, s níž se od dětství potýká Bořek.
Výchozí Boříkův stav byl v té době takový, že i přes fyzioterapii, kterou absolvuje od čtyř měsíců, nebyl schopen kvalitně sedět, postavit se ani stát. Pohyboval se po čtyřech, ale nedokázal už do tohoto motorického vzorce  zapojit (sub)pohyb hlavy, která mu často jen visela někam k podlaze. Několik odborníků se shodlo na tom, že je Bořkův stav výjimečně specifický - "Proč nechodí?!"
Nadprůměrně inteligentní kluk, který ani nemá takové spazmy, zato ho navzdory soustavné rehabilitaci trápí četné kontraktury a nedokáže stát, natož aby věděl něco o svém těle a dokázal provést izolované pohyby rukama, nohama? Pokud má Bořík jen sáhnout pro sklenici a napít se, extrémně se našponuje celé jeho tělo. Když mu řeknete "Uvolni se!", soustředěně zatne pusu.
Po naší úplně první terapii, cvičili jsme jógu (okořeněnou některými mými vychytávkami, kterých mám jako někdejší DMO dost :-)), čekala na mne týž večer doma zpráva od Bořkovy maminky: "To je neuvěřitelné. Bořek sedí po cvičení naprosto ukázkově. Nemůžu se dočkat, až to s ním zopakuješ."
Naše cvičení pokračovalo nepravidelně dál a Bořek získal před novými dovednostmi, mezi které patřil například izolovaný pohyb v kyčli a v kolenou a přitažení kolena k břichu v poloze na zádech,  hlavně CHUŤ SE HÝBAT A PRACOVAT NA SOBĚ. Pochopil, že zodpovědný za to, jak jeho tělo funguje, je především on sám a ne soudy ostatních. 
Strávila jsem pro diagnozu dětské mozkové obrny dvacet let v péči tradiční české rehabilitační školy. Polovinu té doby vedla mou fyzioterapii špičková kolegyně profesora Vojty Marcela Klemová a já si vzpomínám, jak moc jsem ji jako dítě milovala a proč. RESPEKTOVALA MNE TOTIŽ JAKO BYTOST, NEBRALA JAKO PACIENTA. To zajistilo, že jsem si z Vojtovy terapie vzala veškerou pomoc, kterou jsem mohla, a ta se maximálně a výjimečně projevila bez jakékoli známky demotivace. 
Klasická fyzioterapie totiž běžně  cvičí tělo a neintegruje do léčebného procesu mysl. Vzniká tak paradox deformace vědomí úměrně kvalitě rehabilitace. Čím více je soustředěna na zkvalitnění fyzické složky, tím důraznější stopu zanechává na způsobu, jakým člověk sám sebe vnímá. Fyzioterapie neustále nastavuje zrcadlo: "MUSÍ se cvičit, protože máš ŠPATNOU chůzi/ruku/nohu, ŠPATNÉ je to proto, protože jsi POSTIŽENÝ. JSI POSTIŽENÝ TOUTO A TOUTO NEMOCÍ, KTERÁ SE PROJEVUJE TÍMTO A ONÍM SYMPTOMEM."
Já beru klienta/dítě v plné jeho formě jako individuální bytost. Respektuji způsob, jakým své tělo využívá nebo skutečnost, že něco nedokáže, ale nepoužívá diagnozu. Diagnoza má v sobě potenciál manipulace a ve své podstatě je uměle vytvořeným vězením lidského sebevědomí. 
Začátkem roku 2016 Bořek absolvoval ortopedický zákrok, při němž mu byla odebrána kovová dlaha, která rok zpevňovala stehenní kost po předchozím zakloubení kyčle. Přes předchozí obavy, jak náročný zákrok zvládne, netrvala jeho rekonvalescence dlouho. Po zakloubení a povolení zkrácených flexorů pod koleny se Bořkovi ulevilo a výrazně nabral svalovou hmotu. Zmiňuji tento bod proto, protože Bořek s operací sám souhlasil. Přijal ji jako možnost cesty vpřed a od bolesti k funkčnímu zítřku. Vydařila se brilantně.
Bezmála měsíc po tomto zákroku Bořek absolvoval se mnou druhé tříhodinové sezení. Po tom předchozím matka věděla, jak s ním energeticky pracovat na oblasti od pasu nahoru, nyní bylo zapotřebí zprůchodnit opačnou část těla - nohy až do špiček prstů a uzavřít tělo jako celek, z něhož už nebude unikat žádná energie. Stěžejním Bořkovým problémem totiž bylo, že cokoli jste s ním dříve před naší první lekcí dělali - a mohla to být ve své oblasti vysoce kvalitní fyzioterapeutická jednotka - za pár dnů, ne-li hodin to vypadalo, jako by tělo ani vědomý pohyb neprošly žádnou stimulací. Jako když vám uniká voda z láhve otvorem, kterého jste si nevšimli.
Druhý den po tomto našem tříhodinovém sezení se Bořek sám dostal do vysokého kleku a když lezl po čtyřech, nešoupal už kolena za sebou jako dříve, ale zvedal je nahoru směrem k břichu. Třetí den se sám postavil s přidržením a  oporou o rehabilitační stůl na plosky nohou a přeručkoval na opačný konec. 
Ve svých čtrnácti letech přijal několik stěžejních skutečností - stav svého těla, sílu své mysli, zodpovědnost za svou funkci i reakci a možnost posunout se dál. Je to dnes on, kdo si objednává terapie, on, kdo má radost ze svých pokroků a on, kdo má plné právo soudit, čeho je schopen.
Máme před sebou sice mnoho práce, ale hlavně jasný a dosažitelný cíl - vertikalizaci a první krůčky jsme systému, který zpracovává vjemy a zapisuje je do motorické paměti, už představili. Nic z toho, co poprvé dokázal, Bořek už nezapomněl. A těší se na další KROKY VPŘED.
"Až se postavím, stomatologové budou mít spoustu práce," prohlásil po jedné z našich nedávných terapií a když jsme se na něj nechápavě dívali, dodal: "Protože všem spadne čelist!"

3/2016